Historie nohejbalu

    Nohejbal je míčový kolektivní sport pocházející z Československa. V angličtině se tento sport nazývá Football tennis nebo Futnet, v němčině Fußballtennis, ve francouzštině je toTennis-Ballon.

Poprvé jsme se s nohejbalem setkali jako oddíl nohejbalu v lednu v roce 2006 a to v Jeseníku n/O. Na tzv. Tříkrálovském turnaji, který se koná každoročně, byť s trošku pozměněnými pravidly,  jsme odjžděli s cílem jen tak si kopnout.Byla z toho nakonec konečná 5-8. příčka z 13 účastníků a tam nás tento sport nadchnul.

        Díky velké podpoře kluků z Hodslavic, kteří nás začali na turnaje brávat, začal tento oddíl fungovat.

        O rok pozdeji,přesněji v sobotu 31.3.2007, se vůbec poprvé uskutečnil v Naší obci 1 ročník nohejbalového turnaje trojic - Bernartice CUP a bylo z toho dokonce  umístění na stupních vítězů, kdy se náš tým dostal do samotného finále. Zde podlehl pouze Hodslavicím. Konečná druhá příčka byla pro mnohé mile překvapující.  

     V říjnu roku 2008 se poprvé účastní amatérské ZIMNÍ SOUTĚŽE ve Veřovicích, kde sbírá převážně zkušenosti a o rok později tuto účast opakuje.

            V roce 2013 oddíl zakládá zimní amatérskou nohejbalovou soutěž za účasti dvou domácích celků.

        Zimní soutěž se taktéž odehrávala ve Městě Frýdek Místek a nově (2015/16) ve městě Ostrava  - Poruba.

        Oddíl napadla myšlenka turnaje sjednotit a dát těmto soutěžím nový rozměr. Vzniká tak SUPERFINÁLE ZIMNÍCH SOUTĚŽÍ za účasti nejlepších celků.

        Momentálně obec reprezentují 3 celky. Zepelin Bernartice, který několik let přiváží medailová umístění z turnajů, Bernartští Čerti a Iron 301 Bernartice.

        Cílem oddílu je především práce s mládeží a právě do mladíků týmu Iron 301 vkládá budoucí očekávání.

        Nohejbalisté mají své webové stránky, stránky zimní soutěže, svůj znak a oddílovou vlajku  

 Průkopníci pod hákovým křížem (1939)

Podolské Žluté lázně jsou místem, kde nohejbal zapustil své kořeny. Chce se říci, mocně. První nohejbalové kopy má na svědomí parta místních štamgastů, vesměs řadových fotbalistů, kteří zde hráli fotbal. Někdy se však nesešel dostatečný počet hráčů a volejbalové hřiště zelo prázdnotou. A tak se natáhla síť do metrové výšky a hrálo se. Dvojice, trojice i jednotlivci. Své jméno zapsal do análů hráč Kožmín, který vymyslel název nového sportu - nohejbal. V roce 1938 se k fotbalové partě přidali volejbalisté a další fotbalisté, tentokráte ale včetně těch z nejvyšší soutěže. Když v roce 1941 získal do svých řad eso nejvyššího kalibru, legendárního Josefa Bicana, nohejbal si v lázních získal velkou popularitu. Paradoxně za německé okupace se lidé dokázali dobře bavit. Nový sport z Podolí zamířil i do tréninkového procesu obou nejslavnějších fotbalových klubů, Sparty a Slavie. Za okupace se také odehrály první nohejbalové turnaje. Ten první na osadě Montana u Všenor (celkem tři ročníky, 1940-42), druhý na pražských Žlutých lázních (1942-44), třetí na Letné v Praze (1944). Všechny se hrály jako turnaje dvojic. V roce 1940 také byla zpracována první pravidla nohejbalu a co je zajímavé, již tehdy se v nich vyskytuje i druhý název nohejbalu, footballtennis. Tiskem pak vyšla nohejbalová pravidla v roce 1944. Vrcholem této doby byla propagační akce s názvem Pražské nohejbalové dny, konaná v sále paláce Lucerna.

Vzhůru na trampské osady (1942)

Ze Žlutých lázní se nohejbal paprskovitě šířil. Další český fenomén této doby, tramping, o sobě dával vědět zakládáním nových osad v údolích řek a říček. Mladí lidé, svobodného ducha, toužili po nevšedních zážitcích, o kterých četli v zahraniční literatuře. O víkendu prchali do přírodu mimo městský ruch. Vývoj nohejbalu kopíroval vývoj trampingu. I on se šířil nejprve z Prahy a dalších velkých měst po vodních tocích. Velká řeka, Stará řeka, Zlatá řeka, Hadí řeka, to byly v trampské terminologii názvy pro Vltavu, Berounku, Sázavu, Kocábu. Ale osady se svými hřišti vznikaly i na dalších tocích. Kromě ryze trampských sportů se na osadách uchytili i tehdy dva nové sporty, importovaný volejbal a domácí vynález, nohejbal. Nemálo osad provozovalo nohejbalovou hru už za válečných let a pohled na letící svazky bombardérů nad hřištěm patřil k nezapomenutelným zážitkům. Vyjmenovat všechny osady, kde se nohejbal hrál a dodnes hraje, by bylo náročným úkolem. V celé republice jich je více než tisícovka. Hra jen mezi členy osady už některé omrzela, a tak byli zváni hráči z jiných osad. To už byl jen krok ke vzniku osadních turnajů. Ty dodnes představují zajímavou a hráči vyhledávanou alternativu oficiálních soutěží. Osadní turnaj, to je pro každou osadu svátek a možnost zavzpomínat na průkopnické doby. Dnes existuje velké množství osadních turnajů, od těch nejobyčejnějších (takzvaných pouťáků) po ty s účastí ligových hráčů, či mezinárodní turnaje. Každý z takových turnajů má svůj nezpochybnitelný význam a místo na nohejbalové mapě.

Trampská liga (1953) 

S rozvojem nohejbalu po trampských i chatových osadách vznikala první forma nohejbalových soutěží, turnajů. Ty však představovaly střetnutí dvojic, trojic, výjimečně i jednotlivců nebo dokonce čtveřic. Stejně jako v jiných plnohodnotných kolektivních sportech, i tady postupně mezi hráči i organizátory soutěží postupem času uzrála touha poměřit se způsobem tým proti týmu. Sem tam proběhly tzv. vyzývací mače či přáteláky, ale vždy jen mezi dvěmi družstvy. Slovo dalo slovo a v roce 1953 se zrodila první organizovaná (ne však ještě oficiální) dlouhodobá soutěž družstev, legendární Trampská liga. Hlavním iniciátorem soutěže byla osada Old Wanderers. Jejími účastníky byla desítka družstev z osad z okolí Prahy, hrálo se ale v Praze. Odehráno bylo celkem devět ročníků (1953-61), než došlo k vytvoření první skutečně oficiální soutěže. 

Uznání a první oficiální soutěž (1961) 

Ještě na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století nohejbal nebyl brán střešními sportovními asociacemi jako oficiální sport. Ani nemohl, neboť sám neměl svou organizaci, která by jej řídila a zastupovala navenek. Ne všichni v nohejbalu viděli plnohodnotný sport, řadili jej spíše mezi ty doplňkové, rekreační. Diskuze nabíraly na síle a jak to bývá, musel přijít impuls zvenčí. Tím byl článek „Nohejbal ano nebo ne," publikovaný deníkem Večerní Praha. V něm autor vyzdvihuje fyziologické hodnoty nohejbalu, zejména hry jednotlivců a dvojic, staví se však proti jeho uznání jako sportu. Tím vyvolal reakci v celém nohejbalovém hnutí a aktivoval snahy po oficiálním uznání nohejbalu jako plnohodnotného sportu. Snaha nohejbalistů doznala úspěšného zakončení, když 30.10.1961 byla ustavena Komise nohejbalu Městského výboru ČSTV Praha. K jejím prvním úkolům patřila příprava systému dlouhodobých soutěží na rok 1962. Tento rok je tedy také rokem, kdy vznikla první oficiální nohejbalová soutěž. Pražská nohejbalová soutěž mužstev, později Městský přebor družstev, se stala nosným pilířem českého nohejbalu a ještě dnes představuje nejpočetnější regionální soutěž. Již v prvním ročníku startovalo ve třech soutěžních třídách celkem 64 družstev.

Mistrovství republiky (1969) 

Soutěže v hlavním městě republiky sice v šedesátých letech představovaly to nejlepší, co nohejbal mohl nabídnout, ale nebyly jedinými. I v jiných částech republiky urazil nohejbal pořádný kus cesty. S postupným vznikem oficiálních řídích orgánů, nohejbalových komisí v krajích a okresech, se do popředí drala touha po vzniku měření nejlepších nohejbalistů z celé republiky. Do té doby mezikrajské soutěžení bylo reprezentováno několika meziměstskými utkáními. Podmínkou však bylo ustavení celorepublikového řídícího orgánu. To se sice podařilo až později, přesto v roce 1969 vzniká první celorepubliková soutěž, Mistrovství ČSR. V tomto roce jsou v Praze na programu mužské trojice, ve dvojicích se poprvé hraje v roce 1971 v Českých Budějovicích a tento rok poprvé hrají o trojkový titul i dorostenci. Postupně se přidávají další šampionáty v dalších kategoriích a disciplínách. V současné době se o titul českého mistra hraje na celkem 15 jednodenních šampionátech - jednotlivců mužů, dvojic mužů, trojic mužů, jednotlivců žen, dvojic žen, trojic žen, jednotlivců dorostenců, dvojic dorostenců, trojic dorostenců, jednotlivců starších žáků, dvojic starších žáků, trojic starších žáků, jednotlivců mladších žáků, dvojic mladších žáků, trojic mladších žáků. Některé šampionáty ženské nebo mládežnických kategorií se konají jako dvoudenní, se spojením dvou disciplín.

 Ligové soutěže (1972)

Mužské republikové šampionáty byly prvními republikovými soutěžemi, ale jednorázovými. Celorepublikové dlouhodobé soutěže se český nohejbal dočkal v roce 1972, Národní ligy mužů ČSR (později Extraliga mužů). Jejími účastníky se stalo pět pražských a pět dalších družstev. K jejímu řízení vydal nový republikový svaz potřebné řídící dokumenty a zorganizoval pravidelná školení trenérů a rozhodčích. Dlouho byla ligová soutěž mužů jedinou dlouhodobou republikovou soutěží. K významné reorganizaci došlo nejprve v roce 1991 (dvě ligové soutěže mužů, vznik Federální ligy mužů ČSFR), poté v roce 1993 (dvě ligové soutěže mužů, zrušení Federální ligy a založení regionálně členěné 2. ligy mužů), v roce 1998 (tři ligové soutěže mužů, vznik 1. ligy mužů), v roce 2001 (sjednocení počtu účastníků všech ligových soutěží). V současnosti se tak hrají tři ligové soutěže mužů - Extraliga, 1. liga, 2. liga (dvě regionálně členěné skupiny), tvořící jádro republikové soutěžní sezóny na venkovních hřištích. Od roku 1973 se hraje i dorostenecká ligová soutěž, od roku 1997 (nultý ročník) ligová soutěž žen. V nejvyšší soutěži mužů, žen a dorostenců se hraje o titul Mistr ČR družstev. V těchto soutěžích působí licencovaní trenéři a rozhodčí.

 Národní tým (1972) 

Se vznikem Českého nohejbalového svazu a republikových soutěží se nahlas začalo uvažovat i o mezinárodních stycích. Ty do té doby byly jen solitérní, vesměs se jednalo o nahodilé, neřízené výjezdy českých hráčů nebo družstev do zemí socialistického bloku. Tyto snahy však předběhly dobu, na vznik mezinárodní federace si nohejbal musel počkat do roku 1987. Ale již v roce 1972 byl na soustředění do Nymburku svolán reprezentační výběr ČSR mužů. Jeho pozdějším využitím bylo jen několik mezirepublikových utkání se slovenskými protějšky. První ostrý start národní tým mužů zažil v roce 1988 v rámci mezinárodního turnaje Eurocup v Žatci, tam ale nakonec ohlášenou zahraniční účast tvořili pouze činovníci nové mezinárodní federace IFTA. O rok později se národní tým vydal na mezinárodní turnaj ve Švýcarsku. Průlom v malé činnosti znamená vznik evropských (1991) a světových (1994) šampionátů a dalších mezinárodních turnajů reprezentačních výběrů. V současné době tvoří nohejbalovou reprezentaci ČR tři dvanáctičlenná družstva - mužů, žen, juniorů.

Krajské a okresní svazy (1973) 

Vznik Českého nohejbalového svazu v roce 1971 zasáhl i do regionálního uspořádání. Kromě pražské nohejbalové komise (vznik 1961) fungovaly komise např. v Náchodě (1963), Českých Budějovicích a Liberci (1966), Chomutově (1969), Mladé Boleslavi, Kroměříži, Ústí nad Labem (1970). Od roku 1969 se vlivem změny struktury střešního ČSTV mění i statut jednotlivých regionálních řídících orgánů. Z komisí nohejbalu se tak stávají okresní, později i krajské nohejbalové svazy. Důležitá z tohoto pohledu byla první konference Českého nohejbalového svazu, konaná v roce 1973. Tam kromě voleb do republikových orgánů byly obsazeny i jednotlivé okresní svazy v Praze, Mladé Boleslavi, Nymburce, Praze - západ, Kutné Hoře, Kladně, Českých Budějovicích, Tachově, Chomutově, Litoměřicích, Liberci, Pardubicích, Náchodě, Ústí nad Orlicí, Kroměříži, Přerově, Ostravě. Poté v roce 1981 došlo k dalšímu administrativnímu přejmenování regionálních svazů na komise a v novém tisíciletí znovu na regionální svazy. V současnosti Český nohejbalový svaz řídí své regionální soutěže prostřednictvím 14 krajských svazů a 32 okresních svazů. V roce 1973 se také nohejbal dočkal své hlavní ankety, vyhlašování Nohejbalisty roku. Do roku 2004 byla vyhlašována pouze v mužské kategorii, od roku 2005 se o vítězství v anketě soupeří i v kategorii žen, dorostenců a žáků.

Celostátní soutěže (1980) 

I když se soutěže v České a Slovenské socialistické republice vyvíjely odděleně (s výjimkou společných šampionátů v první polovině 70. let a několika přátelských utkání), myšlenka poměřit nejlepší české a slovenské sestavy či družstva měla své zastánce. Nadstavbou na české šampionáty se tak stala celostátní mistrovství ČSSR (později ČSFR), neoficiální premiéru měly v roce 1980. Hrála se v kategorii mužů, a to ve dvojicích, trojicích a družstvech. Tečku za těmito šampionáty udělal rozpad státu na dva samostatné státy. Plány činovníků v roce 1987 vzniklé mezinárodní federace IFTA výrazně uspíšily dění na tuzemské scéně. Český nohejbalový svaz a Slovenská fotbaltenisová asociace podepsaly na zasedáních v Praze a Bratislavě v roce 1990 smlouvu o vzniku Československé nohejbal - fotbaltenisové federace (ČSFTNF). Oba svazy v ní měly paritní zastoupení. Kromě zaslání nové přihlášky za ČSFR do IFTA se jedním z hlavních bodů programu stala organizace nové celostátní soutěže, Federální ligy mužů ČSFR v roce 1991. Tato soutěž byla poplatná době vzniku a k pikantnostem patřila dvojí pravidla, dle toho, zda se utkání hrála v Česku nebo na Slovensku. Účastníky se stala čtyři česká a dvě slovenská družstva. Mezinárodní rozměr soutěže ale neměl dlouhého trvání. Druhý ročník soutěže byl zároveň posledním. Politické rozdělení ČSFR tak ukončilo nejen tuto soutěž, ale i činnost federálního nohejbalového svazu, který vypořádal svůj majetek mezi oba republikové svazy.

Mistrovství Evropy (1991) 

Čtyři roky trvalo mezinárodní federaci IFTA (vznik v roce 1987), než ukončila přípravy na vznik vrcholných mezinárodních reprezentačních soutěží, evropských a světových šampionátů. Premiérový šampionát, Mistrovství Evropy mužů v roce 1991, byl zajímavým z několika hledisek. Už jen tím, že každá disciplína se konala na jiném místě. Jednotlivce tak hostil maďarský Kaposvár, dvojice maďarský Szólnok a trojice švýcarský Meiringen. Pořádné horko ale bylo na tuzemské scéně. Odlišnosti mezinárodních a tuzemských pravidel, zejména v počtu dopadů míče na zem, způsobily velké rozepře mezi činovníky svazovými i klubovými. Ti dokonce hrozili bojkotem domácích soutěží. Taktéž česko - slovenské vztahy se začaly ochlazovat. Na evropský šampionát si v rámci federálního šampionátu vybojovali nominaci pouze slovenští hráči. Další mužské evropské šampionáty federace IFTA (později FIFTA) se konaly v Rumunsku (1993, Bukurešť), Německu (1995, Mönchenglaedbach), Francii (1997, Grenoble), Turecku (1999, Istanbul), Maďarsku (2001, Szólnok), Rumunsku (2005, Oradea), Slovensku (2007, Trenčín) a Turecku (2009, Istanbul). Jednalo se o třídenní halové akce. Od roku 2011 se česká reprezentace účastní pouze šampionátů federace EFTA. Její první evropský mužský šampionát hostila Francie (2011, Corte). V rámci samostatného státu získala dosud ČR na evropských šampionátech celkem 11 zlatých, 11 stříbrných a 4 bronzové medaile. Na rozdíl od světových šampionátů se dosud v ČR ten evropský nikdy nekonal.

Mistrovství světa (1994)

Slovenské Košice v roce 1994 hostily nejvýznamnější nohejbalovou akci, mistrovství světa mužů. Čeští hráči byli u toho, ve dvojicích si zajistili první světový titul. V rámci mezinárodní federace IFTA (FIFTA) se konalo celkem osm mužských šampionátů a pět juniorských a ženských (společná akce obou kategorií). Hostitelem mužských šampionátů se po Košicích postupně staly Brazílie (1996, Maceio), Maďarsko (1998, Szólnok), Česko (2000, Prostějov), Maďarsko (2002, Szombathely), Česko (2004, Prostějov), Rumunsko (2006, Oradea), Česko (2008, Nymburk). Junioři a ženy se poměřili na Slovensku (2000, Košice), v Maďarsku (2002, Szombathely), Rumunsku (2004, Bukurešť), Česku (2006, Opava a 2008, Přerov). V rámci nové federace UNIF se ČR v roce 2012 zúčastnila juniorského a ženského šampionátu v Brně a mužského šampionátu v Nymburce. Stejně jako v případě evropských mistrovství se jednalo o třídenní halové akce. V rámci samostatného státu získala dosud ČR na mužských světových šampionátech celkem 11 zlatých, 12 stříbrných a 2 bronzové medaile. Na ženských šampionátech celkem 5 zlatých, 10 stříbrných a 1 bronzovou medaili. Na juniorských šampionátech pak celkem 11 zlatých, 6 stříbrných a 1 bronzovou medaili.

 Mezinárodní soutěže v ČR (2000) 

Česká republika, jako mateřská země nohejbalu, je nejčastějším pořadatelem mezinárodních soutěží. Na nižším stupínku stojí mezinárodní klubové turnaje, z nichž některé mají dlouhou tradici. Jejich organizátorem a pořadatelem jsou většinou samotné nohejbalové kluby. K tradičním v současnosti patří turnaje mužů v Praze (Poslední smeč), Posázaví (Šacung OMV), Vsetíně (Austin Cup) či Přerově (Honemsem) a mládežnické turnaje v Praze, Prostějově nebo Lounech. Na vyšším stupínku nalezneme mezistátní utkání nebo turnaje, určené reprezentačním výběrům. Vesměs turnajům tohoto charakteru náleží statut Světového poháru družstev. V nedávné době takové akce byly uspořádány v Nymburce (2006-10), Praze (2005-07) nebo Prostějově (2006). Z klubových akcí pak na tuto úroveň patří Pohár evropských mistrů. Nejvýše v hierarchii pak jsou mezinárodní šampionáty. Těch ČR dosud uspořádala celkem sedm. Z toho čtyři mužské (2000 a 2004 Prostějov, 2008 a 2012 Nymburk) a tři juniorské a ženské (2006 Opava, 2008 Přerov, 2012 Brno). Rozpočet těchto akcí se pohybuje v rozmezí 700.000 - 3.000.000 Kč. Jsou to nejvíce medializované a hojně divácky navštěvované nohejbalové akce v ČR, včetně televizního vysílání celostátními stanicemi.

Olympijská touha (2012) 

I když nohejbal patří v ČR mezi populární sporty, za sedm desetiletí své existence nedokázal ve své mateřské zemi vstoupit mezi preferované sporty. Pozice v osmé desítce sportovních odvětví v rámci kritérií Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR je tristní. Důvodu je více, k těm hlavním patří i nevyjasněnost nohejbalové základny, kde vlastně chce svůj sport vidět. Zda zachovat jeho prvotní, rekreační a masový charakter, nebo jej nasměrovat mezi výkonnostní preferované sporty. Dalším důvodem je poměr rekreační a registrované základny, mnohem vyšší, než u většiny jiných sportů. Být doma prorokem ale nezávisí pouze na tuzemských parametrech a krocích. Jedním z kritérií při posuzování je i počet národních federací. V tomto ohledu nohejbal silně pokulhává. S nedůvěrou se setkaly ojedinělé snahy přiblížit nohejbal olympijské rodině, či se to alespoň pokusit. Přesto naděje na to, protlačit nohejbal v jakékoli formě na některé z významných celosvětových her, neumřela. Ke konci osmdesátých let se totiž hovořilo o myšlence spojení všech sportů, ve kterých je míč přes síť hrán jinou částí těla, než rukou, do jedné střešní federace. Ta by pak disponovala poměrně velkým počtem členských národních federací na všech kontinentech. Sepaktakraw, Footvolley, Jianzi, Jokgu, Footbag Net, Bossaball, Soccer-Tennis, to jsou sporty nebo jejich disciplíny, příbuzné nohejbalu. Principiálně pak reprezentují dvě formy (disciplíny) - malý míč, malé hřiště, vysoká síť a velký míč, velké hřiště, nízká síť. Spojení všech takových sportů do jedné střešní federace, po vzoru např. lyžařské federace FIS, by výrazně posunulo nohejbal vpřed. A to i v tuzemském měřítku. Olympijský sen by se zase o něco přiblížil.